Čtyřicet otevřených panelů, tři nedopsané zprávy, jedna hádka, která pořád bzučí — a stejně každý večer zaklapneš víko. Nic tím nezavřeš. Jen přestaneš. Stroj to všechno podrží potmě, a kupodivu to jde.

Autor žalmu 4 měl zlou noc. Šířily se o něm lži a nálada kolem byla kyselá: kdo nám ukáže něco dobrého? Nic se v tom žalmu nespraví. Nepřijde omluva, žádný verdikt ho neočistí. Místo toho udělá poslední věc, kterou logika krize připouští. Lehne si. Schválně, uprostřed průšvihu. Jeho bezpečí, říká, nestojí na tom, že zůstane vzhůru a všechno uhlídá.

Můžeš to číst jako víru, nebo jako zdravý rozum; obojí se dá dnes večer vyzkoušet. Nedodělané věci budou v sedm ráno pořád nedodělané, ať je v noci hlídáš, nebo ne. Spánek je každonoční přiznání, že svět běží i bez tvého dozoru — osm hodin cviku v tom, nemít nic na povel. Žalmista věřil, že hlídku drží někdo spolehlivý. Ty si jistý být nemusíš. Víko můžeš zaklapnout i tak.