Letos na jaře vyrostl na sousední parcele jeřáb. Od stolu se dívám, jak usazuje ocel, patro za patrem, zatímco moje práce leží na stole a vypadá stejně jako včera. Tuhle početní úlohu tě nikdo neučil, a přesto ji umíš: cizí pokrok, sečtený proti tvému tichu, vyjde vždycky jako tvoje ztráta.

Žalm 37 je stará báseň pro lidi, kteří takhle počítají. Jeho rada zní pasivně: mlč, čekej, nekormuť se. Jenže žalmista není k závisti zdvořilý. Je praktický. O řádek dál dodává, kam to trápení vede: jen ke zlému. Kormoutit se znamená stavět v hlavě cizí barák, cihlu po vymyšlené cihle. Liješ do něj skutečnou energii. Zbude ti suť.

Trpělivé čekání není nicnedělání. Obraz žalmu není panorama věží, ale pole: usaď se v zemi, obdělávej ji, žij z toho, co urodí. Věž vyroste za pár měsíců. Pole potřebuje roky — a nasytí lidi. Nemusíš věřit v Boha, aby sis ten pokus spustil. Týden se nedívej na jeřáb. Okopávej svůj záhon. A sleduj, co vyroste, když oči zůstanou doma.