Nejhorší pacient v týdnu každého fyzioterapeuta je běžec. Předpis je přitom nejjednodušší na světě — šest týdnů nohu nezatěžovat — a skoro nikdo ho nedodrží. Ve druhém týdnu koleno zkusí, ve třetím si zaběhá, ve čtvrtém si ho utrhne znovu. Tělu postavenému na setrvačnosti zní klid jako ztráta pozic. Některé pacienty je potřeba na lůžko položit rozkazem.

Hebrejský originál žalmu 23 má zvláštní sloveso. Ne zve, ne navrhuje. Dává mi ulehnout — ať chci, nebo ne. Kdo to psal, znal vlastní nohy: když je nechá být, jdou dál. Dál vyrábět, dál dokazovat, dál přesouvat položky v seznamu úkolů. Odpočinek málokdy vypadá jako volba — vypadá jako zaostávání. A tak někdy přijde převlečený za něco, s čím se nedá smlouvat. Chřipka. Zrušený let. Týden, kdy nic nefunguje.

Všimni si, kam žalm klade občerstvení duše. Ne na vrchol, ne doprostřed úspěchu — k tichým vodám. K té ploché, nenápadné vodě. Žádná tříšť, žádný hukot, nic na fotku. Přesně to místo, kolem kterého bys prošel cestou za něčím velkolepějším — a právě proto tě tam musí někdo dovést. Jestli tě teď něco nutí zastavit, připusť jednu nepohodlnou možnost: třeba to není překážka. Třeba je to ta pastva.