V příletové hale nikdo nic nedělá. Lidé stojí, oči na posuvných dveřích, káva jim v ruce chladne. Podle všech metrik produktivity ztracený čas. Ale nikdo z nich by ho nenazval prázdným. To čekání má na druhé straně tvář.

Takové je ticho v žalmu 62. Autor si nevyprazdňuje hlavu ani nehoní klid. Jeho ticho někam míří. Má adresu. Ztichl tak, jako člověk ztichne u těch dveří — protože mluvení by bylo vedle a protože někdo přijíždí.

Většina z nás bere ticho jako výpadek signálu: sluchátka na cestu, telefon ve frontě, cokoli, jen ne hučení vlastní hlavy. Možná proto, že naše ticho nemíří nikam — a ticho, které nemíří nikam, je jako pád. Zkus dnes jeden kus ticha, které někam míří. Nemusíš mít jistotu, že těmi dveřmi někdo projde. Lidé v příletové hale ji taky nemají — lety nabírají zpoždění, plány se mění. Stejně stojí dál. Čekání je jen naděje, která stojí na místě.