Trápení má svůj postoj těla. Brada dolů, ramena stočená dovnitř, pohled zamčený na těch pár centimetrů před obličejem — obrazovka, složenka, pořád stejný odstavec téže ustarané myšlenky. Problém ti zaplňuje celé zorné pole, protože sis zorné pole zmenšil přesně na velikost problému.

Žalmista začíná na zvláštním místě: ne odpovědí, ale pohybem krku. Pozdvihuji očí svých. A teprve pak otázka — odkud by mi přišla pomoc? V tom pořadí je celý trik. Nejdřív si nic nevyřešil, aby pak vzhlédl. Vzhlédl — a otázka se teprve stala možnou. Pozornost jde první. Pomoc přichází dveřmi, ke kterým musíš stát čelem.

Nemusíš ničemu věřit, aby sis to ověřil. Dojdi k oknu. Najdi nejvzdálenější věc, kterou vidíš — hřeben kopce, střechu, konec ulice — a nech tam oči minutu odpočívat. Sleduj, co dálka udělá s hlavou: věci dostanou zpátky svou skutečnou velikost. Žalmista říká, že pomoc přichází od toho, kdo udělal to, nač se právě díváš. Začni, kde začal on. Nejdřív zvedni oči, pak se ptej.