Augustin z Hippa

Než se stal biskupem, byl Augustin profesionální řečník — učitel rétoriky placený za to, aby jeho argumenty seděly. Bylo mu třicet, byl ctižádostivý a nedokázal vydržet sám se sebou ani chvíli v klidu.

Pak v Miláně sledoval, jak Ambrož čte. Biskupovy dveře stály jako vždy otevřené, návštěvy vcházely a čekaly. Ambrož nezvedl hlavu. Oči mu klouzaly po stránce, mysl šla za smyslem, hlas zůstával zticha — rty se nehýbaly, žádný zvuk. Augustinovi to připadalo tak zvláštní, že to o roky později ještě přemílal písemně: co ten člověk uvnitř dělá?

Ta scéna sedí uvnitř Vyznání, knihy, kterou Augustin adresoval Bohu, ne čtenářům, takže je to skoro člověk přemýšlející nahlas o samotě. Číst ho má smysl ze stejného důvodu, proč tenkrát stál v těch dveřích: chtěl vědět, co se s člověkem stane, když utichne hluk.