Tenhle magazín vydává ticho denně. Dnes na něj udělá výjimku. Žalm 32 totiž zná dvojí ticho a jen jedno z nich léčí. To druhé popisuje přesně: když jsem mlčel, prahly mé kosti. Ne „bylo mi smutno“. Kosti. Něco nevyřčeného, nošeného dnem i nocí, se v těle projeví dřív než v hlavě; sucho letní, říká žalm, a kdo někdy nosil lež nebo dluh nebo omluvu, kterou dlužil, ví, o jakém počasí je řeč.

A pak jedna věta, bez příprav: oznámil jsem ti to. Žádný program nápravy, žádná lhůta. Řekl to nahlas tomu, kdo to stejně věděl, a kosti se vrátily. Mezi oběma polovinami žalmu stojí slovo, podle kterého se tenhle magazín jmenuje. Sélah. Pauza. Nech to doznít. Jako by žalmista potřeboval chvíli, než sám uvěří, že to bylo tak snadné.

Dnešní zastavení tedy není o mlčení. Je o té jedné větě, kterou nosíš a kterou bys dokázal říct za tři vteřiny, kdyby se ti chtělo. Nemusí ji slyšet nikdo kromě toho, kdo ji zná. Zbytek je ticho, tentokrát to správné.